"A to proto jen,
že jsem měl svou zem
tak rád…"

muklovská poesie 40. a 50. let 20. století

Účinkovali:

Jiří Aubris
Karolína Braunová
Alena Jarešová
Tomáš Hájek
Vladimír Klíma

Hosté: dechový kvartet ZUŠ Jilemnice

pan učitel Jiří Horáček
Pavel Halama
Mirka Chaloupská
Zuzana Krofová

Termíny vystoupení:

8. března 2000 - Městská knihovna Jilemnice (premiéra)
29. března 2001 - Hradec Králové - regionální kolo Wolkerova Prostějova
14. května 2007 - KD Jilemnice - úryvky z pásma - vernisáž výstavy o politické perzekuci 1948 - 1989

Plakát v PDF formátu [270 kb]

Fotogalerie:

(Po označení se fotografie otevře v novém okně.)

Úvodní slovo principálovo


Dechový kvartet ZUŠ Jilemnice (Zleva: P.Halama,M.Chaloupská,pan učitel J.Horáček, Z.Krofová)


Zleva: T.Hájek, K.Braunová, V.Klíma, J.Aubris


Zleva: T.Hájek, K.Braunová, V.Klíma, J.Aubris


Zleva: A. Jarešová, T.Hájek, K.Braunová, V. Klíma


Zleva: K.Braunová, V.Klíma, J.Aubris


Zleva: V.Klíma, J.Aubris, předseda pobočky Konfederace politických vězňů Semily-Turnov Sergěj Solověv


Zleva: J.Aubris,T.Hájek,A.Jarešová, K.Braunová, V.Klíma, předseda pobočky KPV Semily-Turnov S. Solovjev

Ukázky textů:

Hoši od Zborova -

Hoši od kanálu La Manche -
Hoši od Dukly -
Hoši z Jáchymovska, Příbramska -
Hoši z věznic a koncentráků -
vzpomínáme…

Zdeněk Vacek: Mlýn smrti

Na severu
V ledových horách
Stojí Mlýn Smrti
Místo obilí
Mele se tam kamení
Chodí tam stárek
Má hvězdu na čele
A pistoli za pasem
Chodí tam zabílené postavy
A pomalu umírají

Jsou to duše těch
co chtěli v pravdě žít
Neviditelné paprsky gamma
Probodávají jim plíce
A srdce
Které krvácí
Kamenný chléb
Leží jim v žaludku
I duše pomalu kamení
Pomalu zmírají

A lidé ve městech
Chodí na zábavy
Smějí se
A nevědí nic
O tomto Mlýnu Smrti

Pavel Jánský: Mezi slovy

Z nejhořejšího regálu
vezme se uprášený balík
pravd z pravého konopí.
Propere se pod sprchou výmluvnosti,
potom se z něj vytáhne
jeden pramínek
a druhý pramínek
a třetí pramínek.
Praménky se na společném konci sváží
a zauzlují.
A pak se kroutí, kroutí a kroutí,
až máme lano.

A na laně, jak známo,
lze kohokoliv
oběsit.

Miroslav Langer: Nadčlověk

Chlap dobře živený,
ruce hluboko
do kapes vraženy,
vysoké holinky,
epolety,
a před ním šedivé stíny.

Historie se opakuje,
trestanče s vychrtlou tváří.
Už jenom to přeci
zločinem je,
zůstávat živý.

Brunátná tvář
zlobivě na tebe civí
pohledem nadčlověka.
A Ty tu stojíš
v prachu vězeňského dvora,
s rukama svýma,
dozadu spoutanýma,
s pohledem do daleka
a svoboda čeká…
Ještě čeká?

Vánoce 1954

Jsou to už sedmé svátky, které trávím ve vězení. Vzpomínám, co se už všechno za tu dobu stalo. Kolik spoluvězňů zemřelo na následky mučení a kolik jich bylo posláno na smrt na šibenici.

Božena Jíšová: Čekám

Čekám - ach, čekám,
snad někdo přijde, přátelským slovem
stesk můj zaplaší.
Večer je dlouhý,
štětcem černým
jen barvy smutku nanáší.
Čekám
a chráním úzkostlivě
plamínek, jenž mi v srdci zbyl,
snad někdo prochladlý
se ohřát přijde,
jen aby mi jej nezhasil!
Čekám
a vím, že nedočkám se.
A noc už venku vzdychla si.
Jediná moje přítelkyně!
Pláče si tiše do krásy
a černé, stínuplné ruce
klade mi měkce na vlasy.

Poslední nástup

Poslední nástup starých veteránů,
to jeden z nich už dozvonil svou hranu.
Poslední nástup, oči plné slzí.
Myšlenka: Kdy já, jak a kterak brzy.
Poslední nástup starých veteránů.
Kolikrát ještě uslyší znít hranu?
Kolikrát ještě půjdou říci: Sbohem…
Peklo už znají. Potkají se s Bohem?

               (únor 1994)