650 let Jilemnice

pásmo k 650. výročí založení města Jilemnice

Účinkovali:

Jiří Aubris
Karolína Braunová
Alena Jarešová
Tomáš Hájek
Pavel Halama
Vladimír Klíma
Marcela Šírová

Termín vystoupení:

9. listopadu - Městská knihovna Jilemnice (premiéra a derniéra)

Fotogalerie:

(Po označení se fotografie otevře v novém okně.)

       Úvodní slovo principálovo


       Zleva: M. Šírová, K.Braunová, T.Hájek, P. Halama, A. Jarešová


       Zleva: J.Aubris, V.Klíma, M. Šírová, K.Braunová, T.Hájek, P. Halama, A. Jarešová


       Zleva: J.Aubris, V.Klíma, M. Šírová, K.Braunová, T.Hájek, P. Halama, A. Jarešová

Ukázky textů:

Josef Machač: Mrtvý Jilm

Jak krásný byl ten jilm na Vinohradech!
A jeho větve ptactvem zpívaly,
on neměl bratrů v jilemnických sadech,
my na něho se s pýchou dívali.

Když vichr zaburácel jeho tělem,
jak baletka se svůdně prohýbal,
a po výkonu zdařilém a smělém
zas jako bdělý voják stráž svou stál.

Až nepřítel svou pilou v jeho tělo
se zahryzl jak tygr v kořist svou,
pak jeho umírání dlouho znělo
a jeho vzlyky dodnes městem jdou.

Stál v cestě, v které tanec přímek řádil,
jenž všecko křivé rázně srovnával,
co v cestě, bídně Jilemničák zradil
a krumpáčům v jich náruč podával.

Tak Jilemnice ztratila erb živý
a zůstal jí jen obraz ve znaku - - -
Byl pohřeb jilmu dojemný a tklivý,
čest vzdána zničenému vojáku - - -

Jak pyšně stál ten jilm na Vinohradech
a není po něm více ani sled, -
já viděl těžkou ránu v jeho zádech
a v jeho listech slzu naposled - - -

Věnceslav Metelka: Jilemnický požár

  …Včera nadřečený oheň strávil Jilemnici. Jak mnoho, to mi ještě nepovědomé. Tuším od jednoho kupce vypuknul oheň, a sice desátou před polednem. Jiní praví, že z pivovaru - nic určitého. Až prý na čtyři domy vše jest v popel obráceno. Jiní praví, padesát že ostalo, a konečně, fara, kostel a škola tuším že jen zůstala. Nic se ještě neví.

  …Rosenberk, mistr tesařský tuším, skočil pro své vlastní dítě do ohně všesžírajícího a uhořel prý i s dítětem. Dost možná. Láska rodičů jestiť veliká, i v zoufalství pozná svůj svého…

Jan Weiss: Přišel z hor

Pánové!

Odcházím do hor, odkud jsem vyšel.

Teď už to vím: minula doba pohádek.

Svlékám pana Pošepného, svoje poslední vtělení.

Stydí se žít mezi vámi ten, jehož podezíráte, že dělá Krakonoše!

Už nevěříte ničemu, ani pohádkám.

Jste příliš moudří a chytří a lstiví, vaše mozky jsou jako přehnojená země, jako přecpaný žaludek. Víte toho příliš mnoho, a proto jste tak staří, ne lety, ale poznáním. Každému z vás je ne třicet, ale sto let!

Chtěl jsem učinit z lidských morousů opět děti, obout svět do dětských střevíčků…

Nebude už tak šedivý a beznadějný pod věčně stejným kolovrátkem ročních dob, když se ještě dějí zázraky!

Což není dosti krásná naše zem, aby se v ní odehrávaly pohádky? -

Což nebude potom ještě krásnější?

Vrátím se jednou, až všichni lidé budou dětmi. Až místo smrtelně vážných tváří, s nimiž zastávají svoje úřady a nosí tituly a odpočítávají zlaté plíšky - naskočí na rtech mladý, bezelstný smích, smích při práci, která bude veselá a napínavá jako dětská hra.

Pak každý člověk bude dítětem a básníkem - a všechny vynálezy světa se stanou hračkami…

Pak přijdu já. -

N.B. Domek, který jsem obýval, dávám chudým lidem z našich hor. Výtěžek pokladu ať slouží k jeho správě. Loutkové divadlo odkazuji sokolům a knihovnu spolku Krakonoš. Hračky dejte o vánocích chudým dětem z chaloupek, ve kterých hrkají tkalcovské stavy.

Pana učitele Hanzla prosím, aby tuto moji vůli uvedl v čin.

Miluji své hory!

                                                                                              Pan Pošepný