Pojizerské návraty aneb O naději

pásmo podkrkonošské poesie Josefa Janouška

Účinkovali:

Jiří Aubris
Eva Bažantová
Pavel Halama
Vendula Horáčková
Barbora Kroftová
Eva Marie Kuželová
Ondřej Šír
Hedvika Šolcová

Termíny vystoupení:

17. září 2004 - Městská knihovna Jilemnice (premiéra)
25. října 2004 - Kulturní dům Jilemnice (v rámci oslav státního svátku)
1. prosince 2004 - Dům s pečovatelskou službou Horní Branná

Fotogalerie:

(Po označení se fotografie otevře v novém okně.)

Vystoupení v Jilemnici

                    

Vystoupení v Horní Branné

     

Ukázky textů:

Divoké husy

Divoké husy přes naši vesnici nelétaly
dráty elektrického vedení
bývaly však koncem léta plné vlaštovek
a zimy byly krásné a kruté

Let divokých hus jsem nikdy neviděl
zato světlušek
páně Karafiátových broučků
s rozžatými lucerničkami
jsem za teplých červnových večerů
kdy se mi nad hlavou co chvíli
prosmykl netopýr
mohl napočítat snad na tisíc

Tu knihu o broučcích jsem měl tuze rád
ale zmizela z mého života
stejně jako ony svatojánské mušky
Za chvilky štěstí se platí
mnoha ztrátami
a tak i do našeho klukovského ráje
u Hrádeckého potoka
smím se vrátit jen ve vzpomínce
na malé rozkošné dubáčky
které jsme s tatínkem po kolenou
vysahávali pod spadaným listím
a nábožně líbali
na světle zahnědlé hlavičky

Po mnoha letech
jsem na tu dubovou paseku znovu zašel
ale zůstal jsem nepoznán
Všechno se změnilo
a byl jsem tam už cizí

Divoké husy nad naší vesnicí
ačkoliv jsem je tak často vyhlížel
nikdy neletěly

Tatínkova smrt

V mé rodném kraji
se ještě v době mého mládí věřilo
že pes má schopnost vycítit smrt
blížící se k domu jeho pána
A vskutku
když umíral soused Fišera
jeho pes vyl po tři noci
pod okny domu
a naříkal každou noc až do rána

My jsme vlastní dům ani psa
nikdy neměli
Tatínek odešel ráno jako jindy do práce
a už se nevrátil
Ó Bože
proč jsem alespoň já toho rána nevytušil
že smrt obchází naší světnicí?

Bylo mi tenkrát sedmnáct
a ve vzájemném neporozumění
k jakému někdy dochází mezi otci
a dospívajícími syny
jsme si s tatínkem ani nestačili říct
jak moc se máme rádi
Vím jen
že s posledním vydechnutím
mu ze rtů vyklouzlo moje jméno

Zapsat jsem to dokázal
až po padesáti letech

MÉ CESTY ŽIVOTEM

aneb malé curriculum vitae

Chodívával jsem přes pole
a léta jezdil po silnici
cestou co vedla ke škole
Tou ze Sytové k Jilemnici

Šlapával jsem ji zjara v zimě
na kole pěšky na lyžích
Začlo to jednou v září v primě
Když ale napad první sníh

a mrzlo že až praštělo
kdo by se divil ráno v pět
že vstávat se mi nechtělo
byť by mě budil celý svět

Budívala mě maminka
a vzpomínám si jednou v spěchu
že zavřel jsem ji do chlívka
kam zaběh jsem si pro útěchu

Měli jsme tenkrát v chlívku kozu
běloučkou kozí vestálku
a trpký čas psal trpkou prózu
Jak zapomenout na válku!

Však přesto bývalo to krásné
když stromy skryté do jíní
jakoby v mlze psané básně
jak někdo kdo se provinil

skláněly hlavy nad Jizeru
sevřenou v bílém příkrovu
Tou dávnou cesto v ranním šeru
i dnes bych rád šel poznovu

Šel jarním ránem mezi poli
či loukou v plném rozkvětu
přes Kozinec zas do údolí
Tu cestu nikdy nespletu

Chodíval jsem tak rok za rokem
a jezdil v zájmu gramoty
zatímco čas ten bral to skokem
a nosil s sebou trampoty

A jako Ianus s dvojí tváří
s pohledem dopředu i zpět
nechal mě bloudit v kalendáři
a hledat ztráty prošlých let

A co že zůstalo mi z mládí?
Nu trocha toho vědění
a staří dobří kamarádi
Jen vzpomínky se nemění

Teď chodím ulicemi města
pyšného ve své nádheře
domů však vede jedna cesta
ta k Jilemnici k Jizeře

Ač třeba nevrátím se zpátky
a jinam na noc půjdu spát
přece i pak zadními vrátky
přijdu se tam k nám podívat