JÁ PETR BEZRUČ
aneb Slezské číslo
čili Slezské písně trochu jinak

Dosavadní termíny vystoupení:

15. října 2005 - Dům s pečovatelskou službou Horní Branná (premiéra)
15. října 2005 - Obecní úřad Kruh u Jilemnice
5. listopadu 2005 - Městská knihovna Jilemnice (Večery pod petrolejovou lampou)
16. listopadu 2005 - Obecní úřad Poniklá (Večery při svíčce)
15. července 2009 - před zámkem v Jilemnici (Krakonošovy letní podvečery)
9. listopadu 2009 - Městská knihovna Jablonec nad Jizerou (Den poesie)

Program a účinkující

1. Já (Tomáš Hájek; sbor - Karolína Braunová, Eva Marie Kuželová, Hana Šírová, Zuzana Kobrová; Jiří Aubris)

2. Leonidas / Herodotos: Dějiny (úryvek - bitva u Thermopyl)

3. Bernard Žár (Karolína Braunová, Hana Šírová, Eva Marie Kuželová, Zuzana Kobrová)

4. 70 000 (Tomáš Hájek, sbor)

5. Maryčka Magdónova (Karolína Braunová, Eva Marie Kuželová, Hana Šírová, Ondřej Šír)

6. Návrat (Jiří Aubris, sbor, Tomáš Hájek)

7. Rektor Halfar (Karolína Braunová, Hana Šírová, Eva Marie Kuželová, Zuzana Kobrová)

8. Jen jedenkrát (Jiří Aubris, Hana Šírová, Eva Marie Kuželová, Karolína Braunová, Zuzana Kobrová)

9. Kdo na moje místo? (Tomáš Hájek, sbor)

10. Hučín (Jiří Aubris)

11. Já (Tomáš Hájek, sbor, Jiří Aubris)

Původní hudbu pro toto představení složil Martin Kuba.

Představení se uskutečňuje s finanční podporou Města Jilemnice.

Fotografie z premiéry v Jilemnici:

(Po označení se obrázek otevře v novém okně.)

Fotografie z obnovené premiéry v Jilemnici:

(Po označení se obrázek otevře v novém okně.)

Podrobnosti o jednotlivých vystoupeních naleznete na stránkách Gymnasia Jilemnice dle štací:

Jilemnice
Jilemnice - fotogalerie
Jablonec nad Jizerou

Autoři Slezských písní

Herbenův Čas

      V lednu r. 1899 začal redaktor Jan Herben v Času otiskovat básně neznámého autora, skrytého pod pseudonymem Petr Bezruč. Básně vyvolaly velké nadšení a pochopitelný zájem o osobu tajemného autora. Už v srpnu 1899 Norbert Mrštík (bratr Viléma a Aloise, autorů Maryši) celkem snadno (Vašek se mu podřekl při víně) odhalil odesilatele básní, nikoli však autora, jak se mylně domníval. Tak se na scéně objevuje postava Vladimíra Vaška, syna slezského buditele a středoškolského profesora Antonína Vaška (známého z bojů o Rukopisy královédvorský a zelenohorský, proti jejichž pravosti neprávem vystupoval). Začíná tak zřejmě i osobní tragédie člověka, který nedokázal odmítnout slávu, jež mu nepatřila. Po letech píše V. Martínkovi: "Donesla ta knížka do mého života tolik hořkých chvil, že jsem již naproklínal ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa." Výčitky, že se nedokázal přiznat, ho zřejmě provázely až do smrti. A proto asi ta úporná snaha Slezské písně stále upravovat (až na pokraj jejich uměleckého zničení!), aby v nich měl něco svého...

Ondřej Boleslav Petr

      V. Vašek působil na Těšínsku v l. 1891-93. Roku 1891 se stal poštovním úředníkem v Místku, brzy však byl na vlastní žádost přeložen do Brna. Během této krátké doby však uzavřel osudové přátelství s o 15 let starším básníkem Ondřejem Boleslavem Petrem. Společný zájem o poesii přerostl v tvůrčí spolupráci. Mladší, avšak vzdělanější (6 semestrů Karlovy university) Vašek dokonce Petrovi dělal jazykové opravy jeho básní a společně spolu publikovali pod pseudonymem Bazarov. Sám Vašek později přiznal, že jeho podíl byl jen pětinový.

      Tragické životní osudy O. B. Petra (1852-93) se zřetelně odrážejí v Slezských písních. Pocházel z vlastenecké rodiny. Pro své národní přesvědčení byl vyloučen z německého (české na Těšínsku nebylo) gymnasia (neshody s profesorem dějepisu). Vystudoval tady učitelský ústav a stal se učitelem. Byl však ze stejných důvodů propuštěn (opustila ho i jeho milá), stal se ostravským horníkem a nakonec s kočovnou hereckou společností opustil Těšínsko. Vrátil se až po letech, ke svému bratrovi, advokátovi dr. Janu Petrovi, který se ho ujal.

      Počátkem léta 1893 však O. B. Petr umírá. Jeho smrt, obestřená tajemstvím, byla tragickým vyústěním bouřlivého života buřiče a slezského barda.

Autorství Slezských písní

      Poslední dobou se touto problematikou opakovaně zabýval Český rozhlas, především pod vlivem výsledků badatelské práce středoškolského profesora a redaktora Československého rozhlasu v Ostravě Jana Drozda. Jeho studie vydaná pod názvem Autoři Slezských písní přesvědčivě dokládá, že autorem tzv. jádra Slezských písní, tj. umělecky nejhodnotnější části sbírky, je právě Ondřej Boleslav Petr. Vladimír Vašek sbírku soustavně upravoval (sta změn - zpravidla na úkor umělecké hodnoty) a rozšiřoval.Jako kdyby se snažil mít zásadní autorský podíl na básnické sbírce, která mu přinesla tolik hořkosti.

      Styl obou autorů lze celkem snadno rozpoznat. Petr užívá ich-formy, vystupuje jako rebel, buřič, bard utiskovaného národa, tragický hrdina, patetický a teatrální (byl hercem!), zatímco Vašek je pozorovatelem a komentátorem užívajícím er-formu, chybí patos, básně jsou umělecky chudší.

      Jádro Slezských písní zřetelně odráží život O. B. Petra, ale nikoli Vaškův. Ten nepobýval v cizině, nevrátil se na Těšínsko (ostatně tam nebyl doma) a ani nemohl znát všechny reálie Slezských písní. Např. detaily básně Návrat se shodují s Petrovými rodnými Bruzovicemi, německým grófem byl zřejmě myšlen velkostatkář Pscholka. V básni Hrabyň Petr zachycuje vzpomínky z dětství, na hrabyňskou pouť. Vašek však žil na Opavsku (vedle Hrabyně), cesta s poutníky na Těšínsko by nedávala smysl.

      Řada textových změn zjevně dokládá, že Vašek některým Petrovým básním nerozuměl. Nejpatrnější je to v básni Vrbice, v níž je symbolicky zachycena smrt jako slepá dívka s květem či ratolístkou. Je slepá - "bezlesklých očí". Vaškova dívka je "bezlesklých vlasů"...

      Slezské písně zachycují básníkův vývoj - od mužné vzpoury až po pochyby, osamocení a resignaci. Nemohly tedy vzniknout v krátké době! Ta věc je tak zjevná, že dokonce tyto rozdílné texty z různých období básníkova života nemůže přednášet jeden interpret.

Grmela a vídeňský proces

      Za první světové války ostravský básník Jan Grmela ve Francii roku 1915 vydal protirakouské pamflety, podepsané iniciálami P.B. Vašek byl zatčen a souzen pro vlastizradu. Před soudem potvrdil autorství Slezských písní, což bývá uváděno jako důkaz, že Slezské písně napsal on. Ponechme stranou jeho skutečné spoluautorství. Předmětem žaloby nebyly Slezské písně. Právě přihlášením se k nim prokázal svou nevinu, jelikož znalecký posudek jasně prokázal, že Slezské písně a zmíněné pamflety nepsal týž autor.

      Dodejme ještě, že Grmela se vydával za autora Slezských písní i po válce, ale Vašek proti němu nikdy nevystoupil, přestože jindy se hádal a soudil i o drobnosti. Podobně jednal i Grmela. Skutečného autora znali zjevně oba.

Zveřejnění básní

      Vašek zveřejňuje básně v roce 1899, tj. 6 let po smrti svého přítele. Zajímavé je, že r. 1898 umírá dr. Jan Petr, básníkův bratr. Za jeho života by bylo zveřejnění Slezských písní netaktní - je v nich skryta i příčina smrti O. B. Petra. Navíc právě v té době Vašek těžce onemocněl. Pochopitelně tedy nejevil známky větší tvůrčí aktivity. Přitom roku 1899 zasílá Herbenovi na 50 básní, po roce 1900už v podstatě nic. Národnostní útlak trval na Těšínsku ovšem ještě téměř 20 let. Navíc Vašek pocházel z Opavy, kde byla germanisace ještě tužší. A ani v Brně mu německé prostředí nevadilo, právě naopak. I své milé píše německy.

      Dodejme ještě, že Herben netiskl národní poesii a Vašek to věděl. Petr by nepublikoval v Čase. Jinak však uvažoval Vašek, sympatisant realistů.

Význam pseudonymu

      Často bývalo vysvětlováno užití jména Bezruč poukazem na Vaškovu lásku - Dody Besrutschovou. To však rázně popřel sám Vašek: "Nikdy podle ženské sukně."

      Vysvětlení je snadné a prosté, zvl. všimneme-li si celého pseudonymu. Básník Petr, zbavený možnosti být učitelem, se cítí bezbranný a bezmocný, jako bezruký. Tedy Petr Bezruč.

Ukázky textů:

Setkání

Na řemeni lankasterku,
za kloboučkem sivé péro
v srdci lesa borového
tak mne potkal markýz Géro.

Polské kněze dal do fary,
českou školu poněmčil mi.
Odpočal si - drahou pušku
přehodil přes haluz jilmy.

Prokletý vrah mojí mluvy
(ale českou rád má dcerku)
dvacet kroků stál ode mne -
doma nechám lankasterku.

Škaredý zjev

F.., to je škaredý fantóm!
Tak řeknou konšelé zlatého města,
tak řekne věhlasný národa vůdce,
zatřepou hlavičkou národní dámy,
tak řekne Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček,
i jasný Sir-markýz Géro -
když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců
do výše zdvihl. Tak bili mne bičem!
Jak Vítkovské pece zrak jediný plál,
krvavý chalát mi s ramenou vlál,
v pravici hornické kladivo nesu,
levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen.
Puch mrtvoly ode mne táhne,
na rukou, na nohou puká mi maso,
znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,
krvavý chalát mi s ramenou vlaje,
v pravici hornické kladivo nesu,
levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen -
na zádech sedí mi sto vrahů z Modré
(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),
na kyčlích sedí mi sto židů z Polské -
Smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já,
já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
porobeného národa bard.
Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát - dávno můj zahyne národ -
sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu.
Já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,
škaredý fantóm a zašlého národa bard.

Jen jedenkrát

Už nevím kdy a kde
jsem slyšel jednou vypravovat skazku.
Kdes na severu země
je smutné údolí, sevřené vrchy;
to smutné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
Tam smutný žije národ
u věčném sněhu v začouzených jurtách,
kol ohně sedí muži,
jimž zlata dražší bývá každé slovo,
za nimi teskné děti,
a v zad se tisknou v kožešiny děti.
Tu nevím, jak se stalo,
či snad se vymkla ze své dráhy země,
v den jeden svitlo slunce:
A celý národ poděšený září
v ráz prchl v černé jurty
a balvany zavalil každý východ,
a tváří klesl k zemi,
k démonu neznáma své prosby sýlal,
by šetřil jejich žití…
A zatím venku
slunečná záře sžehla věčné sněhy
a půda nedotknutá
pod rety slunce dala fial květ. -
Bůh slunečný když viděl
to mrtvé ticho a bázlivé prosby,
přes údol přešel,
a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. -

A když strach přešel
a ze stanů se odvážili lidé,
a zřeli vlahou zemi,
květ neznámý a vůni fial čili,
a zřeli, že se dobrý bůh
na ně podíval, jimi uražený,
a viděli v své duši,
že nikdy den ten nevrátí se zpátky,
tu smutek hlubší žití
v ráz schýlil hlavy zasmušilých mužů,
a šíje teskných žen,
a v dvojnásobném dále žili smutku,
neb cítili, že jednou
jas žití šel kol jejich mračné země,
a jejich přešel vinou -
a víc se nenavrátí!

Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý pad jí k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
Vy dobrého jste srdce,
Vy dobrého jste srdce,
a s Vámi bude šťastna každá žena -
a s Vámi bude šťastna každá žena -
a krátký plachý pohled,
jenž více řek než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí! -
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice číš svého žití
a z knihy žití bílé vytrh listy,
já řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod Ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oním půjde štěstí,
jenž bude Vaším mužem, -
však na strom zvadlý nepřipínám růži.

A já ji miloval a ona se mi vdala!
A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,
a smutek bez konce zde mojím žitím,
když vzpomenu si často,
že sladkým krokem kolem mne šla láska,
a já přirazil dvéře svojí chaty,
a nikdy víc se nevrátí zpátky! -